Nasťa se s Dimou seznámila v říjnu ve druhém ročníku medicíny. Už tehdy věděla, že bude chirurgem. Seděla v univerzitní jídelně, když si k ní přisedl kluk s tácem plným pirožků. “To je anatomie,” odpověděla na jeho posměšnou poznámku.
“Zevní kavice, osm větví. ” Smál se, ale přišel znovu. Začínala to být rutina – páteční obědy, procházky kolem univerzity, první polibek pod sněhem. Po dvou letech se vzali.
Život byl nejdřív dobrý. Nasťa dokončovala studium, Dima dělal kariéru ve stavební firmě. Začaly ale noční služby, praxe v nemocnici, specializace na dětskou chirurgii. Nasťa se vracela domů vyčerpaná, spala po cestě, nevnímala, že se Dima mění.
“Myslím, že jsem se oženil s duchem,” vtipkoval, ale víc a víc to bylo k zamyšlení. Pak přišla zpráva od Kristiny, kolegyně z práce, a Nasťa pochopila. “Potkal jsem jinou,” řekl jí klidně. “Nejsi žena, jsi medicínský robot.
” Nasťa si sbalila dva kufry a odešla, aniž by plakala. Dima jí ještě zavolal: “Za půl roku přiběhneš zpátky. ”
Nasťa začala žít sama v pronajatém pokoji. Byl malý, ale byl její.
Učila se žít s málem, kupovala jen to nejnutnější, večeřela v nemocnici. Přišla si svobodnější než kdy dřív – nikdo jí nevyčítal pozdní příchody, nemusela se ospravedlňovat. Soustředila se na práci, na operace, na pacienty. Její mentor, doktor Kravcov, jí jednou svěřil první samostatnou operaci.
“Máš klidné ruce,” řekl jen. To jí stačilo víc než jakákoli pochvala. Dokončila specializaci, obhájila disertaci, stala se vedoucí specialistkou oddělení urgentní chirurgie. Pořídila si byt, kocoura, který se jmenoval Šéf.
Na Dimu si už ani nevzpomněla. Pak přišel ten večer. Na přijímačku přivezli pětiletou holčičku s akutní apendicitidou. Stav byl vážný, hrozila peritonitida.
Nasťa šla na operační sál, ale než stačila zmizet za dveřmi, vrazil do chodby muž – Dima. Jeho dcera. Když uviděl jméno na jejím plášti, zbledl. “Potřebuji váš souhlas s operací,” řekla mu Nasťa a už se otočila.
Operace byla těžká. Apendix praskl, hnis se rozléval břišní dutinou. Nasťa pracovala hodinu a půl, čistila, odsávala, šila. Když skončila, vyšla za rodiči.
“Operace proběhla úspěšně. Ta vaše holčička je silná. ” Kristina jí děkovala s pláčem, Dima jen stál a hleděl na ni. Nakonec se odvážil: “Nasťo, mýlil jsem se ve všem.
Říkal jsem ti hrozné věci. Zachránila jsi moji dceru. ” Nasťa se na něj podívala klidně. “Nezachraňovala jsem tvoji dceru, abych ti něco dokazovala.
Je to moje práce. Kdysi jsi řekl, že jsem si vybrala nemocnici místo tebe. Měl jsi pravdu. Vybrala jsem si.
A nikdy jsem toho nelitovala. ” A odešla. Polina se uzdravovala. Deset dní v nemocnici.
Nasťa k ní chodila na vizity, dívala se na její kresby, na kterých byla v zeleném plášti. Kristina jí jednou řekla: “Chtěla jsem vám poděkovat, že jste nám nikdy nedala pocítit, že mezi vámi něco bylo. ” Nasťa odpověděla: “Mezi námi nic není. Bylo to dávno a skončilo to.
Polina se uzdravuje, to jediné má význam. ” V den propuštění jí Polina podala pohlednici. Na ní byl namalovaný obrázek – holčička s obrovským úsměvem a vedle ní žena v zeleném plášti se jmenovkou. Písmo bylo křivé, dětské: “Děkuji, teto Nasťo, jsi nejstatečnější.
” Nasťa se usmála a pohlednici si uschovala. Večer přišla domů, nakrmila kocoura, uvařila si čaj. Seděla u okna a držela pohlednici v ruce. Pak ji uložila do zásuvky, kde měla maminčinu fotografii a svůj diplom.
Zítra je další operační den. Usnula, a Šéf se uvelebil vedle ní. Dělá svou práci, protože si ji vybrala.
A nikdy toho nelitovala.
