Sedla jsem do tramvaje číslo jedna a dívala se zamlženým oknem ven. Zimní vzduch mě praštil do tváře, až se mi stáhly plíce. Studený vzduch mi vpadl do plic, když jsem vystoupila. Chlad mi pronikl až do kostí.
V kanceláři jsem se snažila ponořit do práce, ale nešlo to. Sedla jsem si k počítači, otevřela tabulky a ponořila se do čísel. Znovu a znovu jsem zkoušela číst svůj vlastní text, ale nevnímala jsem, co je napsáno. Místo toho jsem prudce vstala a šla do kuchyňky pro vodu.
Hlavu jsem si položila do dlaní. Když zazvonil zvonek, nadskočila jsem, jako by někdo uhodil do dveří. Šla jsem otevřít a pustila jsem je do bytu. Ta věta mě píchla do zátylku.
Teprve po chvíli jsem vstala a vzala do ruky mobil. Její tón mě přinutil jít za ní do malé zasedačky. Zavřela dveře a podala mi list papíru. Vzala jsem papír do ruky.
V tu chvíli jsem měla chuť telefon hodit do trávy. Klára mě navedla do obýváku. Studený vzduch mi vpadl do plic. Ne probuzením do chladného ticha, ale úderem na dveře.
Četla jsem větu za větou, než se mi text začal míhat před očima. Ta slova mě bodala do hrudi. Když jsem dorazila do práce, snažila jsem se tvářit normálně. Slunce už zapadlo a město se zbarvilo do oranžova.
Šla jsem do kuchyně, spláchla si obličej studenou vodou a podívala se na sebe do zrcadla. Když jsem vyšla ven, studený vítr mě praštil do tváře. Ukazuje to, že vaši rodiče zasahovali do vašich financí už dříve. Jen jsem tedy mobil strčila do kapsy a šla dál.
Chlad mi pronikl až do kostí. V kanceláři jsem se snažila ponořit do práce, ale nešlo to. Dveře se prudce otevřely a do místnosti vstoupil Tomáš. U vchodu do domu stál někdo, koho jsem nečekala.
Když jsem vešla do bytu, byl tam chlad, který jsem cítila až do kostí. Když jsem dorazila do kanceláře, snažila jsem se tvářit normálně. Zimní vzduch mě praštil do tváře, až se mi stáhly plíce. V odpoledních hodinách jsem se vydala do kanceláře právníka.
U vchodu do domu jsem si všimla postavy. Když jsem odcházela do práce, u vchodu jsem našla nový leták. Po obědě mě vedoucí zavolal do zasedačky. Studený vzduch mi udeřil do obličeje, až mě zamrazilo v kostech.
Znovu a znovu jsem zkoušela číst svůj vlastní text, ale nevnímala jsem, co je napsáno. Studila mě do stehen, ale bylo to aspoň něco skutečného. Ledový vzduch mi narazil do tváře tak prudce, že mě probral. Když jsem vstoupila do čekárny, uviděla jsem je, moje rodiče a Tomáše.
A já v sobě cítila propast, do které mě tlačili. A pak řekl větu, která mě zasáhla přímo do srdce. Do soudní síně jsme se vrátili po krátké pauze. Když jsem za ní přišel do práce, skoro na mě zaútočila.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil pan král. Soudkyně se dlouho dívala do papírů, pak je položila.
