Mám šedesát let a celý život jsem pracoval s kamenem. Žula, mramor, pískovec. Pro někoho jen těžké desky, pro mě materiál, který hned pozná, jestli člověk ví, co dělá. Kámen neodpouští spěch.
Když špatně vyměříš desku nebo schod, už to neopravíš kouskem lepidla a dobrým slovem. Musíš měřit dvakrát, někdy třikrát, a řezat teprve tehdy, když máš jistou ruku. Víc než třicet let jsem vedl kamenickou dílnu u Varšavy. Dělali jsme parapety, schody, kuchyňské desky, krby, občas náhrobky.
Byly týdny, kdy jsem se vrátil domů tak unavený, že jsem večeřel v pracovních kalhotách a usnul u televize. Ale tu práci jsem měl rád. Rád jsem se díval, jak z těžké studené desky vzniká něco, co bude někomu sloužit dvacet nebo třicet let. Alžběta se mi vždycky smála.
„Witku, ty i brambory do hrnce dáváš, jako bys měřil schody do kostela.
