Jmenuji se Petr a je mi dvaasedmdesát. Skoro čtyřicet let jsem pracoval jako inženýr na stavbách a opravách silnic a mostů. Viděl jsem konstrukce, které vydržely desítky zim, deště i vichřice, ale viděl jsem i takové, které praskly při prvním větším tlaku. Časem jsem pochopil jednu věc: když je základ pevný, celé to drží.
Když se základ začne drolit, dřív nebo později se všechno zřítí. Škoda jen, že jsem tenhle jednoduchý princip nedokázal použít ve vlastním životě. Bydlím v malém domě na okraji Toruně. Je to klidná čtvrť, trochu stranou, se zahrádkami, nízkými ploty a sousedy, kteří si ještě říkají dobrý den.
Dům stojí v tiché ulici, kde je večer slyšet šelest listí a vzdálený zvuk projíždějícího autobusu. Postavili jsme ho společně s Uršulou, a když říkám postavili, nemyslím tím jen, že jsme najali partu a jezdili kontrolovat postup. Sám jsem pomáhal u základů, stavěl část zdí, dělal police ve sklepě a zařizoval dílnu za domem. Uršula vybírala dlaždičky, skříňky, záclony a barvy na stěny.
Uměla půl dne porovnávat dva skoro stejné odstíny béžové, a pak se vrátila domů a oznámila, že jsou oba moc smutné. „Petře, doma má být teplo, ne jako v úřadě,
