Venku bylo jedno z těch studených odpolední, kdy se zdálo, že se celý svět zastavil. Ale nebyla to zima, co mi mrazilo krev v žilách. Když jsem viděl Natalii, jak mi mává u okna, cítil jsem neklid. Už tehdy jsem věděl, že naše rodina není normální, ale nikdy mě nenapadlo, jak moc hluboko se tahle nemoc táhne.
„Pojď, je čas,” řekla a držela v ruce něco, co vypadalo jako stará obálka. Její oči byly jako jarní bouře – krásné, ale plné temnoty. Pak byla tma.
Bouchl mě po hlavě, přesně tak, jak mě učil děda: „Nikdy nevěř ženě, která ti říká, že tě miluje.
