Sedm let mi Petr říkal, že ten sad bez něj nepřežije.
Na jaře se musí stříhat stromy.
V létě hlídat zavlažování.
Na podzim sklízet.
V zimě opravovat ploty, stroje a připravovat všechno na další sezonu.
Vždycky existoval nějaký důvod, proč musí zůstat několik dní na jižní Moravě a nemůže večer přijet domů do Brna.
Pondělí ráno odjel.
V pátek večer se vracel.
Někdy až v sobotu.
Když přišel, oblečení mu vonělo hlínou a jablky. Býval unavený tak, že někdy usnul ještě dřív, než jsem stihla ohřát večeři.
Lidé říkali:
„Aleno, ty máš ale pracovitého chlapa.“
A já byla hrdá.
Až do jedné středy.
Ten den jsem mu vezla teplý guláš a košili, na které jsem večer předtím přišila utržený knoflík.
Mezi řadami jabloní jsem zaslechla dětský smích.
Pak chlapecký hlas:
„Mami, kdy přijde táta domů?“
Zastavila jsem se.
Petr mi celé roky tvrdil, že zadní část sadu je skoro opuštěná.
Jen staré stromy, plevel a rozbitý sklad.
Jenže mezi větvemi jsem uviděla střechu.
Pak verandu.
Dvě dětská kola.
Prádlo na šňůře.
A u dveří pár pánských bot, které jsem sama Petrovi koupila k narozeninám.
V ruce jsem pořád držela termosku s gulášem.
A poprvé za sedm let mě napadlo, že možná vůbec nevím, kam můj muž každý týden odjíždí.
## 1. Petrův sen
Jmenuji se Alena Nováková.
Je mi dvaapadesát let.
Když jsem Petra poznala, nebyla jsem žádná naivní holka.
Měla jsem práci, vlastní úspory a malý byt po rodičích v Olomouci.
Petr byl praktický muž.
Uměl spravit pračku, vyměnit baterii v autě i celý den pracovat bez jediného povzdechu.
Měl jeden velký sen.
Chtěl vlastní ovocný sad.
Ne velkou firmu.
Jen několik hektarů, moštárnu a jednou malé místo, kde by prodával svoje výrobky.
„Až budu starý,“ říkal mi, „chci sedět pod stromem, který jsem sám zasadil.“
Líbilo se mi to.
Když se naskytla možnost pronajmout sad nedaleko Znojma, souhlasila jsem.
Po smrti rodičů jsem prodala jejich malý byt.
Z peněz, které mi zůstaly, jsem dala Petrovi přibližně milion a dvě stě tisíc korun.
„Na rozjezd,“ říkala jsem.
„Jednou to bude naše.“
Objal mě.
„Nikdy ti to nezapomenu.“
Později jsme vzali další úvěr.
Kvůli němu jsme použili náš dům v Brně jako zajištění.
Petr tvrdil, že potřebuje nové zavlažování, techniku a rekonstrukci skladu.
„Za pár let bude všechno splacené.“
Věřila jsem mu.
Byl to můj manžel.
## 2. Pět dní týdně
První rok jezdil do sadu třikrát týdně.
Druhý už čtyřikrát.
Pak začal přespávat.
Nakonec se z toho stal pravidelný režim.
Pondělí až pátek sad.
Víkendy doma.
Když jsem někdy navrhla, že bych přijela za ním, vždycky měl odpověď.
„Teď tam máme dělníky.“
„Je tam bláto.“
„Není tam kde spát.“
„V chatě se pořád opravuje.“
Jednou jsem se zeptala:
„Jaké chatě?“
Na okamžik se zarazil.
„Starý sklad. Jen tomu tak říkáme.“
Dál jsem se neptala.
Možná bych se měla stydět, jak snadno jsem tehdy přijímala jeho vysvětlení.
Ale když s někým žijete sedm let, nezačínáte každý rozhovor otázkou, jestli vám lže.
## 3. Košile
V úterý večer Petr zavolal.
„Zítra musím za odběratelem. Asi budu dva nebo tři dny pryč.“
„Kam?“
„Za Znojmo.“
„Tak mi napiš, až tam dorazíš.“
„Jasně.“
Mluvil rychle.
Na pozadí jsem slyšela nějaké dveře.
Pak hlas.
Nevěděla jsem čí.
Hovor ukončil dřív, než jsem se stihla zeptat.
Na židli ležela jeho kostkovaná košile.
U rukávu chyběl knoflík.
Sedla jsem si, našla podobný a přišila ho.
Ráno jsem uvařila guláš.
Petr si často stěžoval, že v sadu nemá čas na teplé jídlo.
Napadlo mě, že ho překvapím.
Nic víc.
Žádné podezření.
Žádná kontrola.
Jen žena, která chtěla přivézt manželovi oběd.
## 4. Chata mezi stromy
Auto mě vysadilo u cesty.
Zbytek jsem šla pěšky.
Vzduch voněl mokrou trávou a zralými jablky.
Pak jsem uslyšela smích.
Ne dospělých.
Dítěte.
Sešla jsem z hlavní cesty mezi stromy.
A tam jsem ji uviděla.
Chatu.
Nebyla zanedbaná.
Měla nová okna, dřevěnou verandu a truhlíky s květinami.
Na šňůře se sušilo dětské prádlo.
Před verandou stála dvě kola.
U dveří několik párů bot.
A jedny z nich byly Petrovy.
Stála jsem za jabloní a nemohla se pohnout.
Pak na verandu vyběhl chlapec.
Mohl mít pět nebo šest let.
„Mami! Kdy přijde táta?“
Za ním vyšla žena.
Kolem čtyřiceti.
Tmavé vlasy stažené dozadu.
„Večer.“
„A přinese džus?“
„Určitě.“
Chlapec odběhl.
Žena mě zahlédla.
Úsměv jí zmizel.
## 5. „Vy jste jeho žena?“
„Dobrý den,“ řekla opatrně.
„Dobrý.“
„Hledáte někoho?“
„Petra Nováka.“
Její výraz se změnil.
Jen trochu.
Ale stačilo mi to.
„Petr teď není doma.“
Doma.
To slovo jsem slyšela úplně jasně.
„Vy ho znáte?“
„Ano.“
„Jak?“
Mlčela.
Chlapec vykoukl ze dveří.
„Mami, kdo je ta paní?“
„Matěji, běž prosím dovnitř.“
Poslechl.
Zůstaly jsme samy.
„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se.
„Lenka.“
„Já jsem Alena.“
Nic jí to neřeklo.
Vytáhla jsem telefon.
Našla naši svatební fotografii.
Já v krémových šatech.
Petr vedle mě.
Podala jsem jí telefon.
Dlouho se dívala.
Pak zvedla oči.
„Vy jste jeho žena?“
„Ano.“
Zbledla.
„To není možné.“
„Proč?“
„Řekl mi, že jste dávno od sebe.“
„Včera večer jsme ještě nebyli ani odloučení.“
Tentokrát si musela sednout.
## 6. Čtyři roky
Lenka mě pozvala dovnitř.
Nechtěla jsem.
Pak jsem šla.
Potřebovala jsem vidět, kam Petr jezdí pět dní v týdnu.
Na lednici byly dětské obrázky.
Na polici fotografie.
Na jedné Petr držel Matěje na ramenou.
Na další stál vedle Lenky pod rozkvetlou jabloní.
Vypadali jako rodina.
„Jak dlouho jste spolu?“ zeptala jsem se.
„Čtyři roky.“
Posadila jsem se.
My jsme v té době byli manželé tři roky.
„Matěj je Petrův syn?“
Lenka přikývla.
Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla.
„Kolik mu je?“
„Pět.“
Petr měl dítě s jinou ženou už v době, kdy se mnou plánoval další investice do našeho společného života.
„Věděla jste o mně?“
Lenka mlčela.
Pak řekla:
„Věděla jsem, že existujete. Ale Petr tvrdil, že váš vztah dávno skončil.“
„A rozvod?“
„Říkal, že řešíte dům.“
Zasmála jsem se.
Ne proto, že by to bylo vtipné.
„My žádný rozvod nikdy neřešili.“
## 7. Peníze
Rozhlédla jsem se po místnosti.
Nová kuchyň.
Nová podlaha.
Lednice.
Dětský nábytek.
„Kdo tohle zaplatil?“
Lenka se zarazila.
„Petr.“
„Z čeho?“
„Nevím.“
„Opravdu?“
„Aleno, já jeho účty nekontroluju.“
Pak se zmínila o bytě.
Petr jí před dvěma lety pomohl s akontací na malý byt v Břeclavi.
„Kolik?“
„Asi sto osmdesát tisíc.“
Tu částku jsem si pamatovala.
Ve stejném měsíci mi Petr řekl:
„Praská nám zavlažování. Jestli ho nevyměníme, přijdeme o půlku úrody.“
Poslala jsem mu svoje úspory.
Přesně 180 000 Kč.
Seděla jsem v kuchyni jiné ženy a začínala chápat, kam část těch peněz šla.
## 8. Muž, který byl údajně pryč
Venku zastavilo auto.
Lenka ztuhla.
O několik vteřin později se otevřely dveře.
Petr vstoupil.
Na sobě měl modrou kostkovanou košili.
Na rukávu byl nový knoflík.
Ten, který jsem mu předchozí večer přišila.
Podíval se na mě.
Pak na Lenku.
Zastavil se.
„Aleno.“
„Takže jsi za Znojmem.“
„Můžu to vysvětlit.“
„Říkal jsi, že jedeš za odběratelem.“
„Já…“
„Sedm let mi říkáš, že tady spíš sám.“
Petr si promnul tvář.
Lenka se postavila.
„Petře, řekl jsi mi, že jste dávno od sebe.“
Neodpověděl ani jedné z nás.
A právě tím odpověděl oběma.
## 9. Kdo všechno věděl
„Ví o Matějovi tvoje matka?“ zeptala jsem se.
Petr sklopil oči.
Nemusela jsem se ptát znovu.
„Jak dlouho?“
„Aleno…“
„Jak dlouho?“
„Od narození.“
Najednou jsem si vybavila všechny ty nedělní obědy u Věry.
Jak se na mě usmívala.
Jak se ptala, jestli Petr zase zůstal v sadu.
Jak mi jednou řekla:
„On je prostě takový pracant.“
Věděla.
Celou dobu.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl Petr.
Podívala jsem se na něj.
„Tak proč jsi to dělal čtyři roky?“
Neměl odpověď.
## 10. Guláš pod jabloní
Vzala jsem termosku.
Petr šel za mnou.
„Aleno, neodcházej takhle.“
„Jak jinak mám odejít?“
„Musíme si promluvit.“
„Budeme.“
„Teď.“
„Ne.“
U prvních stromů jsem se zastavila.
Otevřela termosku.
Guláš byl pořád teplý.
Voněl cibulí a majoránkou.
Vařila jsem ho skoro tři hodiny.
Naklonila jsem termosku.
Vylila jsem všechno ke kořenům staré jabloně.
Petr na mě zíral.
„Co to děláš?“
„Aspoň ten strom mi nikdy nelhal.“
Pak jsem zavřela termosku.
A odešla.
## 11. Věra
Do Brna jsem dojela večer.
Petr mi volal devětkrát.
Nezvedla jsem to.
Zavolala jsem jeho matce.
„Věděla jste o Lence?“
Na druhé straně bylo dlouhé ticho.
Pak:
„Petr ti to měl říct sám.“
„Takže jste věděla.“
„Ano.“
„A o dítěti?“
„Ano.“
„Jak dlouho?“
„Od narození.“
Přestala jsem skoro dýchat.
Pak Věra řekla:
„Aleno, nech to být.“
„Co mám nechat být?“
„Už se to stalo.“
„Čtyři roky mě podvádí.“
„Petr má právo na rodinu.“
Ztuhla jsem.
„A já jsem co byla sedm let?“
„Tak jsem to nemyslela.“
A pak přišla věta, kterou jsem čekala nejméně.
„Aspoň má dítě.“
Petr a já děti neměli.
Několik let jsme se snažili.
Byla to věc, o které jsem skoro s nikým nemluvila.
Věra právě použila moje nejcitlivější místo jako omluvu pro svého syna.
„Dobrou noc,“ řekla jsem.
A zavěsila.
## 12. Poprvé jsem otevřela všechny účty
Tu noc jsem nespala.
Petr vždycky řešil finance kolem sadu.
„Ty se tím nestresuj.“
„Já mám všechno pod kontrolou.“
Dlouho mi to připadalo jako péče.
Teď už ne.
Otevřela jsem složku s bankovními výpisy.
Začala jsem kontrolovat každý převod.
180 000 Kč.
Lenka.
Pak 74 000 Kč firmě dodávající kuchyň.
Dodací adresa: chata v sadu.
46 000 Kč za nábytek.
Stejná adresa.
Další platby.
Servis auta.
Pojištění.
Stavební materiál.
Přestala jsem počítat.
Ne proto, že částka nebyla důležitá.
Ale protože už bylo jasné, že to není jeden omyl.
Byl to systém.
## 13. Banka
Druhý den jsem zavolala do banky.
Chtěla jsem zjistit, co přesně Petr udělal s úvěrem, kvůli kterému byl zastavený náš dům.
Pracovnice mi domluvila osobní schůzku.
Seděla jsem před ní skoro hodinu.
Pak se zamračila do monitoru.
„Paní Nováková, víte o žádosti o navýšení úvěru?“
„Ne.“
„Byla podána před dvěma měsíci.“
Otočila ke mně obrazovku.
600 000 Kč.
Moje jméno.
Můj rodný údaj.
A dole podpis.
Podobal se mému.
Ale nebyl můj.
„Já jsem tohle nepodepsala.“
Pracovnice banky ztichla.
Pak řekla:
„V tom případě bych vám doporučila nic dalšího nepodepisovat, dokud se to nevyjasní.“
Vytiskla mi kopii.
Cestou domů jsem ji držela v kabelce jako něco nebezpečného.
Nevěra najednou nebyla jediný problém.
Možná ani největší.
## 14. Advokátka
Kolegyně mi doporučila JUDr. Hanu Jelínkovou.
Přinesla jsem jí všechno.
Výpisy.
Kopie smluv.
Dokument z banky.
Hana si ho dlouho prohlížela.
„Jste si jistá, že to není váš podpis?“
„Ano.“
„Dobře.“
„Co mám dělat?“
„Zatím nic dalšího nepodepisovat.“
„A Petr?“
„Neříkejte mu hned všechno, co víte.“
„Proč?“
„Nejdřív zjistíme, co už bylo skutečně podáno a co je jen připravené.“
Pak dodala:
„A zkontrolujeme, zda existují další dokumenty s vaším podpisem.“
Ta poslední věta mě vyděsila nejvíc.
## 15. Petr přišel večer
Stál za dveřmi kolem osmé.
Pustila jsem ho dovnitř.
Na kuchyňský stůl jsem položila výpis.
180 000 Kč Lence.
Pak faktury.
Pak dokument z banky.
Petr se na něj podíval.
Jeho výraz se změnil.
„Kde jsi to vzala?“
„V bance.“
„Aleno…“
„Ten podpis není můj.“
„Já vím.“
Zůstala jsem úplně klidná.
„Cože?“
Petr sklopil oči.
„Já jen potřeboval, aby banka začala žádost zpracovávat.“
„Tak jsi tam dal můj podpis?“
„Nebyla to hotová smlouva.“
„Na to jsem se neptala.“
Mlčel.
„Použil jsi můj podpis?“
Po chvíli řekl:
„Poslal jsem dokumenty.“
To nebyla odpověď.
A oba jsme to věděli.
## 16. Kolik toho vlastně bylo
„Kolik dlužíš?“ zeptala jsem se.
Petr si sedl.
„Nevím přesně.“
„Tak přibližně.“
„Něco přes milion a půl.“
„Kromě našeho úvěru?“
Přikývl.
„Jak?“
„Dvě špatné sezony. Technika. Leasing. Rekonstrukce.“
„Lenka.“
Mlčel.
„Kolik šlo jí?“
„Nevím.“
„Petr.“
„Pomáhal jsem jí.“
„Za moje peníze.“
„Za naše.“
Podívala jsem se na něj.
„Peníze z bytu po mém otci nebyly naše.“
Tentokrát neodpověděl.
## 17. „Nechtěl jsem tě opustit“
Pak jsem položila otázku, na kterou jsem chtěla odpověď ze všeho nejvíc.
„Kdy jsi se mnou chtěl skončit?“
Petr se zamračil.
„Co?“
„Čtyři roky máš Lenku. Máte syna. Máte chatu. Posíláš jí peníze. Kdy jsi mi chtěl říct, že náš život už není to, co si myslím?“
Petr se na mě dlouho díval.
Pak řekl:
„Já jsem tě nechtěl opustit.“
Ta odpověď mě skoro rozesmála.
„Tak co jsi chtěl?“
„Nevím.“
„Víš.“
Mlčel.
Pak řekl:
„Chtěl jsem, aby věci zůstaly tak, jak byly.“
V tu chvíli mi Petr připadal poprvé úplně průhledný.
Nechtěl přijít o Lenku.
Nechtěl přijít o mě.
Nechtěl přijít o Matěje.
Nechtěl přijít o dům.
Ani o sad.
Ani o peníze.
Nechtěl si vybrat vůbec nic.
Jen chtěl, aby všichni ostatní dál nesli cenu jeho rozhodnutí.
## 18. Lenka
O dva dny později mi napsala Lenka.
**Můžeme se sejít bez Petra?**
Souhlasila jsem.
Seděly jsme v malé kavárně v Břeclavi.
Vypadala hůř než při našem prvním setkání.
„Věděla jsem, že existujete,“ řekla.
„To jste mi říkala.“
„Ale věřila jsem mu, že spolu už nežijete jako manželé.“
„Čtyři roky?“
Sklopila oči.
„Asi jsem věřila tomu, čemu jsem chtěla věřit.“
Ta věta mě odzbrojila.
Protože přesně to jsem dělala i já.
Pak se zeptala:
„Co bude s chatou?“
„Nevím.“
„Petr tvrdil, že ji jednou přepíše na Matěje.“
„Nemůže.“
„Proč?“
„Pozemek ani nájem nejsou jeho.“
Dívala se na mě.
„Takže…“
„Takže ti lhal i o tomhle.“
Lenka si položila ruce na stůl.
„Takže nemám nic.“
Chvíli jsem mlčela.
Pak jsem řekla:
„Máte syna.“
Podívala se na mě.
„Ten za nic z toho nemůže.“
Na tom jediném jsme se shodly okamžitě.
## 19. Druhý podpis
Hana mi zavolala v pátek.
„Máme další dokument.“
Přijela jsem.
Položila přede mě kopii dodatku k úvěru.
Znovu můj podpis.
Znovu ne můj.
„Tohle jsem nikdy neviděla.“
„Dobře.“
„Co to znamená?“
„Že to už není jen otázka nevěry nebo rodinných financí.“
Podívala se na mě.
„Budeme to řešit s bankou. A podle toho, co se potvrdí, případně i dál.“
Měla jsem pocit, že mi žaludek klesl někam hluboko.
Sedm let jsem Petrovi věřila.
A teď jsem seděla u právničky a zjišťovala, kolikrát někdo použil moje jméno v dokumentech, o kterých jsem vůbec nevěděla.
## 20. Jeho matka přišla znovu
Věra zazvonila bez ohlášení.
„Musíš s tím přestat.“
„S čím?“
„S právníky.“
„Proč?“
„Petr udělal chybu.“
„Jednu?“
Zamračila se.
„Je to můj syn.“
„Já vím.“
„Tak ho neznič.“
„Já ho neničím.“
„Kvůli jedné ženské chceš zahodit celé manželství.“
Zasmála jsem se.
„Kvůli jedné ženské, dítěti, čtyřem rokům lží, stovkám tisíc korun a dvěma podpisům, které jsem nikdy neudělala.“
Věra zbledla.
„To s těmi podpisy Petr určitě vysvětlí.“
„Pak bude mít příležitost.“
„Aspoň mysli na dítě.“
„Myslím.“
„Tak jim neber sad.“
Tentokrát jsem se na ni podívala úplně klidně.
„Já jim nic neberu.“
Udělala jsem krátkou pauzu.
„Jen už jim přestávám dávat svoje.“
## 21. Rozchod bez velké scény
Petr se odstěhoval během dvou týdnů.
Rozvod trval.
Finance trvaly.
Jednání s bankou trvalo.
Nebyla žádná velká scéna před celou vesnicí.
Žádná veřejná pomsta.
Žádné vítězné fotografie.
Jen papíry.
Telefonáty.
Schůzky.
Účetní.
Právníci.
A poprvé v životě jsem nechala Petra, aby si svoje problémy řešil sám.
Sad musel výrazně omezit.
Část techniky prodal.
Některé investice se ukázaly jako ztrátové.
Co přesně bude s podpisy, jsem už nechala řešit lidi, kteří tomu rozuměli.
Přestala jsem být člověkem, který po každém Petrovu problému vytáhne peněženku a řekne:
„Dobře, nějak to zvládneme.“
## 22. Jedna zpráva
Několik měsíců po našem rozchodu mi Petr napsal:
**Můžeme si někdy promluvit? Ne o penězích. O nás.**
Dívala jsem se na zprávu.
Dřív bych odpověděla během několika minut.
Bála bych se, že je naštvaný.
Nebo smutný.
Nebo že ho ztratím.
Tentokrát jsem telefon položila.
Nevěděla jsem, jestli s ním ještě někdy budu chtít mluvit.
A poprvé mi nevadilo, že odpověď neznám hned.
## 23. Guláš
Byl listopad.
Přišla jsem z práce dřív.
Venku pršelo.
Uvařila jsem guláš.
Stejný jako tehdy.
Cibule.
Maso.
Majoránka.
Trochu česneku.
Celý byt voněl.
Když jsme ještě byli spolu, vždycky jsem nechávala část v hrnci pro Petra.
I když napsal, že přijede pozdě.
I když se nakonec nevrátil.
I když jsem druhý den jídlo vyhazovala.
Tentokrát jsem si nalila jednu porci.
Sedla jsem si ke stolu.
Telefon zavibroval.
Petr.
**Aleno, opravdu mě mrzí, co jsem udělal.**
Dlouho jsem se na tu větu nedívala.
Jen několik vteřin.
Pak jsem telefon obrátila displejem dolů.
Ne ze zloby.
Ne proto, že bych mu chtěla něco dokazovat.
Jen jsem nechtěla, aby mi večeře zase vystydla.
Vzala jsem lžíci.
Guláš byl ještě horký.
Seděla jsem v tiché kuchyni a jedla.
Sama.
A poprvé po mnoha letech jsem nečekala, jestli se Petr večer vrátí z nějakého sadu, schůzky nebo cesty.
Nemusela jsem.
Tentokrát už jsem byla doma já.
