Otec mi volal šestkrát za jednu hodinu. Sedmý hovor jsem přijal, protože jsem věděl, že to jinak nezabalí. Jeho hlas byl nakřáplý, jak ho znám jen z dob, kdy se u něj zastavila starost. „Tvůj bratr se znovu přihlásil do armády,“ řekl bez pozdravu.

Zastavil jsem se uprostřed kuchyně s hrnkem vychladlé kávy v ruce. „Cože? Vždyť řekl, že už nikdy. Po tom, co se stalo na základně…“

„Řekl, že to dluží těm klukům.

Že tam nahoře někoho nechal. “ Otec se odmlčel, jako by vážil každé slovo. „Martina jsem neviděl tři měsíce. Včera se objevil u dveří s batohem na zádech a botami, co měli bláto ještě z lesa.

Vypadal… jinak. “

Bratr Martin byl po třech turnusech v Afghánistánu propuštěn kvůli zranění zad. Posledních pět let dělal instruktora na výcvikovém středisku a já jsem si myslel, že s aktivní službou skončil nadobro. On ale chodil jako přibitý, mluvil málo a když mluvil, bylo to vždycky o tom, co se stane, až se vrátí.

Nevěděl jsem, že se vrací. „Na jakou misi? “ zeptal jsem se. „To mi neřekl.

Jen řekl, že odjíždí ve čtvrtek a že by rád viděl tebe. “

Čtvrtek byl za tři dny. Pracoval jsem jako technik v nemocnici, služby mi vycházely tak, že jsem měl volno až v pátek. Řekl jsem to otci.

Otec mlčel. Nakonec řekl jen: „To si zařiď. “

Nezlobte se, ale v tu chvíli jsem se na Martina naštval. Ne kvůli tomu, že odjíždí.

Kvůli tomu, že mi dal tři dny na to, abych si vzal věci do pořádku, a já celé tři dny dřel na oddělení, protože se uvolnila sestra i doktor a já jsem neměl komu předat službu. Vracel jsem se domů vždycky v noci, utahaný, a jediné, co jsem stačil udělat, bylo rozbalit sendvič a lehnout si na postel. Martinovy zprávy mi zůstávaly nepřečtené. Ve středu večer mi poslal dlouhou zprávu, jakou mi nepsal ani před prvním turnusem.

Že se mu nechce mluvit o tom, co ho čeká, že by chtěl jen sedět někde u řeky a mlčet spolu. Že mu chybí, jak jsme jako kluci sedávali na mostě a házeli klacky do vody, dokud nezačalo mrholení. Že ho po návratu z posledního turnusu něco v hlavě nechce přestat držet a že si myslí, že to pustí teprve tehdy, až tam pojede zpátky. Přečetl jsem si tu zprávu třikrát.

Potom jsem mu napsal jen: „Ve čtvrtek dorazím. Měj to u řeky, jako kdysi. “

Ve čtvrtek ráno jsem vstal ve čtyři. Sebral jsem věci do batohu, hodil jsem si přes rameno kabát a zastavil jsem se pro benzín.

Silnice byla prázdná, hustá mlha stoupala od řeky. Rodná vesnice byla ode mě dvě hodiny autem, ale jelo se mi to jako celý den. V každém zatáčce mi to připadalo pomalejší, než jsem chtěl. Martin stál na mostě, přesně tam, kde jsme stávali kdysi.

Měl oholenou hlavu, čerstvou tvář a na sobě jen tenkou mikinu, i když na řece foukalo. Opíral se o zábradlí a díval se dolů do vody. Když jsem vystoupil z auta, neslyšel mě. Až když jsem zavřel dveře, ohlédl se přes rameno.

„Jdeš pozdě,“ řekl. V jeho hlase nebyla výčitka, jen konstatování. „Měl jsem službu, která mi nechtěla skončit. “

„To je v pohodě.

“ Pokrčil rameny, pak se ke mně otočil celý. Tvář měl opálenou, ale okolí očí bylo světlé, jako by dlouho nosil brýle proti slunci. „Jak se máš? “

„Jak se mám já?

“ Odpověděl jsem otázkou. „Ty mi poslal zprávu, že odjíždíš, a já ani nevěděl, že ses rozhodoval. “

Martin spustil ruce ze zábradlí a posadil se na jeho spodní tyč. „Rozhodoval jsem se tři měsíce.

A nakonec to rozhodnutí za mě udělalo to, co se mi pořád vrací. “

„Co se vrací? “

Chvíli mlčel. Díval se na řeku, která se pod mostem tiše stáčela doleva.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o Lukášovi? “

„Tom, co byl z minometné čety? “

„Ten. “ Martin si promnul oči.

„Když jsem byl na posledním přechodu, dostali jsme zásah. Ne z dělostřelectva, to bylo tiché. Jeden náš vozík, který jel o padesát metrů přede mnou, najel na nástražný systém. Rádio bylo ticho, pak křičelo.

Šel jsem tam s dvěma klukama. Lukáš byl ještě naživu. Lehce, obráceně, s nohama zmáčknutýma pod plechem. Držel mě za ruku a říkal mi, ať řeknu jeho ženě, že ji miluje.

Pak mi řekl, ať se o sebe postarám. A já jsem mu slíbil, že mu to řeknu. Že mu to řeknu. “

„A řekl jsi to?

“

Martin zavrtěl hlavou. „Když jsem se vrátil, nemohl jsem. Jeho žena bydlí v Brně, měla jediné dítě, holčičku, co se narodila měsíc před tím. Jsem si říkal, že jí to řeknu osobně.

Ale pokaždé, když jsem vzal za kliku, hned jsem se otočil. A pak to začalo. “ Ukázal si na hlavu. „Začal jsem to vidět.

Ne pořád. Ale když jsem usínal, nebo když jsem byl v noci venku a zařvala siréna, tak jsem to viděl. Jeho ruku. Tlak.

Jeho hlas, jak mě prosí, ať to zařídím. A já jsem seděl celé večery v bytě a jen jsem poslouchal, jak běží televize a já nepřijímám. Tak jsem se přihlásil zpátky. “

„To není odpověď,“ řekl jsem ostřeji, než jsem chtěl.

„Kvůli tomu nemusíš jezdit zpátky do války. Můžeš jí to říct dnes. Zítra. Můžu jet s tebou.

“

„Ne,“ řekl Martin a vstal. „Ne, tohle musíš pochopit. Já tam nejezdím kvůli tomu, abych se potrestal. Já tam jezdím, protože jsem tam někomu slíbil, že ho nenechám.

A já ho tam nechal. Když jsem mu držel ruku, slíbil jsem mu, že ho dostaneme ven. A pak mu došla krev dřív, než jsme ho stačili vyprostit. On mi odpouštěl, rozumíš?

On mi říkal, že to je v pořádku. Ale já jsem mu to neodpustil. Tohle jediné se nedá odčinit tím, že si sednu do obýváku a budu mlčet. “

„Ví o tom, že jedeš, tvoje žena?

“

Martin sklopil oči. „Eva o tom neví. Prozradil jsem to jen tátovi a tobě. Jí jsem řekl, že jedu na pracovní cestu do Pardubic.

Přijedu za čtrnáct dní, jako že jsem byl na kurzu, a ona se to dozví až z dopisu, který jí nechám u tátu. “

„Ty jí to nechceš říct do očí? “

„Ne. “ Jeho hlas ztvrdl.

„Nesnesl bych ten pohled. Nesnesl bych, jak se na mě dívá, když řeknu, že odjíždím někam, odkud se nemusím vrátit. Je lepší, když jí to řekne tátová. Až to přežije, odpusť mi to.

Až se vrátím, ona si může myslet, že jsem jí to nechtěl udělat. To je lepší než pravda. “

Mlčel jsem. Chtěl jsem mu říct, že je to zbabělost.

Ale když jsem viděl, jak mu při těch slovech ztuhla čelist a jak měl oči stále upřené na vodu, uvědomil jsem si, že zbabělec určitě není. Zbabělec by takovou cestu nepodnikl. Spíš hlupák, který si myslí, že válka může splatit dluh, který splatit nejde. „A co Eva,“ řekl jsem konejšivěji.

„Co s ní bude? “

„Eva ví, že se mnou není všechno v pořádku. Poslední měsíce jsem se jí vyhýbal, spal jsem v obýváku, říkal jsem, že mě bolí záda. Bolí mě, to je pravda, ale není to jen tím.

“ Zachvěla se mu brada. „Nechci, aby se mnou žila ze soucitu. Chci, aby se mnou žila proto, že mě miluje. A když se vrátím… možná už mě milovat nebude.

A to je v pořádku. Ale nechci, aby mě litovala. “

Znovu jsem se nadechl, ale on mi položil ruku na rameno. Byla těžká.

„Neříkej mi, že dělám chybu. Vím, že dělám chybu. Ale je to moje chyba. Jediná věc, kterou jsem v životě dokázal udělat pořádně, bylo to, když jsem dokázal stát za svými lidmi.

Tohle je moje jediná možnost, jak to dokázat znovu. “

V tu chvíli na mostě umlklo všechno, jen voda zpívala svoje podivné hluboké tóny. Díval jsem se na bratra a viděl jsem, že mi za ta léta vyrostl před očima. Ten kluk, co se mnou házel klacky do řeky a smál se, když jsem spadl z kola, byl pryč.

Kůži mu zjizvily nejen jizvy na rukou, ale i něco, co jsem nedokázal pojmenovat. „Půjdu s tebou za tátou,“ řekl jsem nakonec. „Nechci, aby tata plakal u rozloučení. “

„Táta už nepláče.

Plakal jen tehdy, když umřela máma. Ale tuhle návštěvu položí celou naše rodina. Pokud máš odjet, tak odjedeme tak, že mu poděkujeme za to, že nás vychoval, a ne tak, že dáme dohromady to, co se rozpadne, když odjedeš. “

Martin se na mě podíval dlouhou dobu.

Potom přikývl, sáhl si do kapsy a vytáhl obálku. Byla otevřená. „Tady to máš pro Evu. Když se nevrátím, dej jí to.

Ale jen když se nevrátím. Když se vrátím, tak jí to řeknu sám. Nakonec. “ Vtiskl mi obálku do rukou.

„A když se nevrátím, řekni jí, že jsem lhal. Že jsem nejel do Pardubic. Že jsem jel na místo, kam jsem musel. A že jsem ji miloval až do konce.

Jen jsem to nedokázal říct nahlas, protože jsem se bál, že mě přestane milovat. “

Vzal jsem obálku. Byla tlustá, ale lehká jako pírko. Nedokázal jsem se podívat na adresu na ní, jen jsem ji schoval do náprsní kapsy kabátu.

„Nebudu ti to dávat, protože se vrátíš. Jasný? “

„Jasný,“ řekl Martin a poprvé za celou dobu se mu v koutku úst objevil slabý náznak úsměvu. „Ale kdyby náhodou, víš, co s tím uděláš.

“

„Já to neslíbím. “

„Nemusíš slibovat. Stačí, že to uděláš, i když ses nepřislíbil. Takový jsi ty.

“

Neodpověděl jsem. Protože měl pravdu. Když jsem něco řekl, že neudělám, obvykle jsem to udělal. Cestou k otci Martin mluvil o všem možném, jen ne o válce.

O tom, jak v lese za domem roste nová cesta, jak soused prodal pole Číňanům, jak se mu zdálo, že se malá říčka za stodolou naučila ztrácet vodu. Poslouchal jsem ho a vnímal, že tohle je nejspíš naposledy, co ho slyším mluvit o obyčejných věcech. Naposledy, co ho slyším mluvit o tom, co bude, až bude dobře. Otec stál na dvoře a štípal dřevo.

Když nás uviděl, zastavil se, otřel si čelo hřbetem ruky a ukázal na lavičku pod starou hrušní. „Tak jste přišli,“ řekl místo pozdravu. „Sedněte si. “

Seděli jsme.

Noc se ještě nedostavila, ale od východu se táhly stíny. Otec mlčel. Martin mlčel. Mlčel jsem i já, protože tohle nebyl můj rozhovor.

Byl mezi nimi. „Proč to děláš? “ zeptal se otec. Hlas měl klidný, ale ruce se mu chvěly, když si zapaloval cigaretu.

Neviděl jsem ho kouřit už roky. „Řekni mi jednu věc. Proč se vracíš tam, odkud tě vytáhli půl roku a čtvrt? “

„Protože jsem slíbil, že se vrátím.

“

„Komu? “

„Sám sobě,“ řekl Martin tiše. „A jednomu klukovi, který už nemůže slíbit nic. “

Otec šlukl z cigarety.

Pak se díval na kouř, který stoupal ke koruně hrušně. „Neslibuj mrtvým, synu. Slib živým. Mrtvým už nemůžeš pomoci.

Ale živým můžeš. Když jsi se vrátil naposled, měl jsi pořád Evu. A měl jsi mě. A měl jsi jeho.

“ Ukázal na mě bradou. „To je dost živých lidí na to, abys jim slíbil, že tu zůstaneš. “

„Nechápu to tak, tati,“ řekl Martin a v hlase měl rozhodnost, kterou jsem u něj slyšel jen výjimečně. „Já jsem tam nahoře nechal kus sebe.

A pokud to nevyzvednu, tak tady nebudu nikdy celý. Musím tam na ten kus dojet. Jinak budeš mít v domě jen polovinu syna. “

Otec neodpověděl.

Zhasil cigaretu do štěpiny, nechal ji ležet na zemi, vstal a beze slova šel do stodoly. Vrátil se s koženou brašnou, ze které vytáhl starou vojenskou láhev a polní lékárničku. Podal je Martinovi. „Tyhle jsem měl v roce devětaosmdesát, když jsem dělal kurz první pomoci.

Jsou staré, ale drží. “ Položil mu je do klína. „Když už tam chceš jet, tak aspoň věz, že se umíš o sebe postarat. Ne jako ten kluk, co odjel poprvé bez ohledu na to, co ho doma čeká.

“

Martin držel láhev oběma rukama. Hrdlo se mu zvedalo a klesalo, ale neřekl ani slovo. Otec se k němu sehnul a objal ho. Bylo to krátké, tvrdé obejmutí, jaké jsem u nich nikdy neviděl.

Tváře se mu nehýbaly, ale oči mu zvlhly. Sundal si brýle a otřel si je o rukáv. „Zavolej, až přistaneš,“ řekl otec. „A zavolej, než odletíš.

A zavolej mi pokaždé, když budeš mít pět minut, i kdyby to bylo uprostřed noci. Mně nevadí, že mě vzbudíš. Mně vadí, když mi nezavoláš. “

Martin přikývl.

„Zavolám, tati. “

Otec odešel dovnitř a nechal nás samotné na dvoře. Slyšel jsem, jak za sebou zavírá dveře do pokoje. Zůstala po něm jen ta láhev a lékárnička v Martinově klíně, jako by tam měl pohlazenou památku.

„Máš hodného tátu,“ řekl Martin po chvíli. „Máme hodného tátu,“ opravil jsem ho. „A máme se k němu chovat líp, než se k sobě chováme. “

Martin se zasmál.

Byl to krátký, trpký zvuk. „To říká ten, co za ním nepřijel tři roky, protože měl pořád práci. “

Měl pravdu. Obvinění bylo oprávněné.

Posledních pár let jsem měl vždycky na práci něco důležitějšího. Nemocnice, směny, konference. A teď, když jsem stál uprostřed dvora se zimou na zádech, jsem si uvědomil, že jsem měl vždycky čas, jen jsem si ho nechtěl vzít. „Až se vrátíš, budu jezdit častěji,“ řekl jsem.

„To říkáš pokaždé. “

„Pokaždé to myslím. Až teď to budeš potřebovat slyšet. “

Martin neodpověděl.

Vstal, položil láhev a lékárničku na lavičku, a šel ke mně. Objal mě – byl to dlouhý, pevný stisk, při kterém jsem cítil jeho kosti skrz mikinu. „Dávej na sebe pozor,“ řekl mi do ramene. „A nedělej z tátu samotného.

On tu zůstane jen sám, když my budeme pryč. “

„Ty se vrátíš. A nebudeš pryč. “

„Počkej na mě.

“ Pak se odtáhl a vykročil k autu. „Počkej na mě, a když se nevrátím, tak Eva dostane ten dopis a ty mi tu postavíš památník, ať mám kousek domova i tam nahoře. Dobře? “

„Nebudu ti stavět památník.

Protože se vrátíš. “

„Tak mi aspoň postav poličku,“ řekl se slabým úsměvem. „Na mé knížky. Až se vrátím, budu na ně potřebovat místo.

“

Otevřel dveře auta. Ještě jednou se otočil, podíval se na dům, na stodolu, na hrušeň. Trvalo mu to jen pár vteřin, ale zdálo se mi, že si to s sebou odváží všechno. Pak nasedl, nastartoval a vyjel z dvora.

Stál jsem tam ještě dlouho po tom, co zmizel za zatáčkou. Otec měl rozsvíceno v kuchyni, ale nevyšel ven. Věděl jsem, že sedí u stolu s rukama složenýma před sebou. Tu noc jsem spal v jeho domě, v pokoji, který býval můj, a dlouho do noci jsem poslouchal, jak vrzají podlahy pod jeho kroky.

Ráno mi přišla zpráva: „Letím. Mějte se rádi. “ Pod ní bylo připsáno: „Eva to neví. Zatím.

“

Do letiště to měl z domova asi dvacet minut. Přemýšlel jsem, jestli Eva stojí v kuchyni, nalévá mu kávu, dělá, že je všechno normální, a jestli se jí dívá přes rameno, když si myslí, že se nedívá. Ale nemohl jsem do toho zasahovat. Bylo to jeho rozhodnutí.

Jediné, co jsem mohl udělat, bylo počkat. Čekal jsem. Tři týdny přišly zprávy pravidelné. Krátké věty, žádné emoce.

„V pořádku. “ „Hlídka v pořádku. “ „Máme klid. Zdravím.

“ Čtvrtý týden přišla zpráva, která mi zastavila srdce: „Dnes jsem viděl její dopis. Eva neví. Vrátím se a řeknu jí to. “

Čtvrtý týden a půl, v sobotu odpoledne, když jsem stál v obchodě a vybíral chleba, mi zazvonil telefon.

Neznámé číslo s předvolbou. Zvedl jsem to. „Tady poručík Moravec z jednotky, kde slouží váš bratr. Můžete mluvit?

“

Sevřel jsem ten chleba v ruce tak silně, že jsem ho rozmačkal. „Mluvím. “

„Nejprve vám chci říct, že váš bratr je naživu. Je zraněný, ale naživu.

Byl zasažen při přepadu hlídky. Lékaři říkají, že jeho stav je stabilizovaný, ale je v nemocnici v Německu. Má poraněnou ruku a vnitřní zranění. Nic život ohrožujícího, ale bude potřebovat delší rehabilitaci.

“

Pustil jsem chleba na zem. Kolem mě lidé chodili, ale já jsem nic neslyšel. Jen ten hlas. „Můžete mi říct, co se stalo?

“

„Byla to minometná palba. Dva lehká zranění, jeden těžký. Váš bratr kryl druhé dva a dostal zásah do ramene. Kdyby kryl o deset vteřin míň, bylo by to horší.

Statečný kluk. Všichni to říkají. “

Zavřela se mi hlava. Napadlo mě jediné: Martin kryl další dva.

Zase se postavil mezi špatné a někoho, koho měl chránit. Přesně jako tehdy. Přesně jako s Lukášem. Poručík mi dal adresu nemocnice a řekl, že Martin nejspíš bude převezený do Čech k dalšímu léčení.

„Nechte ho, ať si odpočine. Samozřejmě mu můžete napsat nebo volat. Ale nechte ho, ať přijde na to, co se stalo. Bude to potřebovat čas.

“

Zavěsil jsem. Stál jsem uprostřed obchodu s rozmačkaným chlebem v ruce a se slzami, které mi stékaly po tvářích, aniž bych je dokázal zastavit. Nebyl to pláč z úlevy. Ani pláč ze strachu.

Byl to pláč z toho, že jsem mu to nedokázal říct dřív. Že jsem mu neřekl, že ho mám rád. Že jsem mu neřekl, že je můj bratr a že mě nikdy nenechal samotného, když jsem to potřeboval. A teď jsem měl šanci, kterou jsem si nezasloužil.

Zasloužil si ji on. Ještě ten den jsem zavolal otci. Slyšel jsem, jak se mu třese hlas. „Je naživu.

Je naživu. “ Opakoval to dokola, jako by tomu sám nemohl uvěřit. „A Eva? Ví to?

“

„Neví,“ řekl jsem. „Řekl jí, že jede do Pardubic. Jak to uděláme? “

„Pojedeme za ní,“ řekl otec rozhodně.

„Teď hned. Už nemůže dál žít ve lži. Už dávno neměla. Najdeme ji a řekneme jí to.

“

Cestou do Brna jsem držel volant tak silně, že mi bílé klouby svítily. Otec seděl vedle mě a mlčel. Mlčení mezi námi nebylo dusivé, spíš takové, jaké je mezi lidmi, kteří čekají na to samé. Eva bydlela v bytě v třetím patře, ve starém činžáku s třešní před domem, na které už začínalo kvést.

Zazvonil jsem. Otevřela. Měla vlasy vyčesané do drdolu, zástěru od barvy na sobě, protože malovala stěny v dětském pokoji. Když nás uviděla, měla v očích nejdřív překvapení, pak úzkost.

„Co se stalo? Kde je Martin? “

„Martin je v pořádku,“ řekl jsem rychle, abych ji uklidnil. „Je zraněný, ale je naživu.

Je v nemocnici. A my jsme ti přišli říct pravdu. “

Eva nás pustila dál, ale neposadila se. Stála u okna s rukama založenýma na prsou a dívala se střídavě na mě a na otce.

„Jakou pravdu? “

„Martin nejede z pracovní cesty do Pardubic,“ řekl otec. „Přihlásil se do armády. Byl v zahraniční misi.

Je zraněný a bude pravděpodobně potřebovat delší rehabilitaci. “

Eva se chytila rámu okna. Sedla si na kraj pohovky, ale ani se neptala na detaily. Jen se dívala před sebe a tiše řekla: „Věděla jsem to.

“ Pak se zasmála, krátce a hořce. „Věděla jsem to. Poslední měsíc jsem věděla, že mi lže. Ale nechtěla jsem to čekat.

Když mi řekl, že jede do Pardubic, věděla jsem, že to není pravda. Věděla jsem to celou dobu. Jen jsem mu to nedala najevo. “

Podívala se na mě.

V očích měla slzy, ale nebyly to slzy zrady. Byly to slzy úlevy. „Je naživu. To je jediné, na čem záleží.

Všechno ostatní se dá odpustit. Skoro všechno. “ Otočila se k otci. „Kde je?

Ve které nemocnici? Kdy za ním můžu jet? “

Otec jí dal adresu. Eva si ji přečetla a pak se jí rozklepala ruka, ale hlas se jí ustálil.

„Počkejte na mě. Půjdu se převléknout. A pak pojedeme společně. “

Seděli jsme v jejím obýváku, dokud se nepřevlékla.

Když vyšla, měla na sobě jednoduché džíny, světlý svetr a v ruce malou kabelku. Vypadala připravená. Cestou do nemocnice jsem jí předal obálku. „To je od Martina.

Dej si ji k sobě. Budeš ji potřebovat. “ Eva se na mě podívala s otázkou v očích, ale nezeptala se. Schovala si obálku do kabelky a podívala se z okna.

Nemocnice byla bílá a tichá. V pokoji na konci chodby ležel Martin s rukou v obvazu a obvazem kolem hlavy. Když jsme vešli, otevřel oči. Nejdřív se podíval na mě, pak na otce.

Jeho pohled se zastavil na Evě. Několik vteřin nic neříkal. Pak řekl tiše: „Jsi tady. Věděl jsem, že to přijdeš.

Ale já jsem ti to neřekl. Promiň. “

Eva došla k posteli, sedla si na kraj a vzala jeho zdravou ruku do svých dlaní. „Nemusíš se omlouvat, hlupáku,“ řekla tiše.

„Já jsem ti taky neřekla, že vím, že lžeš. A přesto jsem tu. “ Pousmála se. „Vždycky jsem tu byla.

A vždycky budu. Jen si pamatuj, že už nikdy neodjedeš bez toho, abys mi řekl pravdu. To je jediná podmínka. “

Martin přikývl.

V jeho očích jsem viděl něco, co jsem tam neviděl roky. Úlevu. Otec stál v koutě, opíral se o zeď, a mlčky pozoroval. Tvář měl klidnou.

O dva dny později, když jsme Martina převáželi do české nemocnice, jsem mu přinesl knížky, které jsem mu slíbil. Položil jsem mu je na noční stolek. „Tady je ta polička, co jsi chtěl. Je zatím provizorní, ale když se vrátíš domů, postavím ti pořádnou.

“

Martin se pousmál. „Až se vrátím, budu si to pamatovat. “

„Až se vrátíš, budu mít slovo,“ řekl jsem. „Ale to až pak.

Teď se dávej dohromady. “

A on se dával. Pomalu, ale jistě, den za dnem. Pokaždé, když jsem za ním přišel, měl o kus víc síly v hlase.

Eva mu nosila polévku a četla mu nahlas z knížek. Otec přijel každou sobotu a seděl s ním celé odpoledne, občas bez jediného slova. Martin se uzdravoval nejen na těle, ale i na něčem, co se nedalo vidět na rentgenu. Poslední den v nemocnici, když ho propouštěli, jsme stáli všichni tři na chodbě.

Martin měl ruku ještě v šátku, ale chodil vlastními silami. Podíval se na mě. „ Ten Lukáš. Když mě držel za ruku, řekl mi, abych se o sebe postaral.

Myslím, že jsem to konečně pochopil. To, že se mám postarat o sebe, znamená, že nemám utíkat. Že mám zůstat a žít. A že mám dovolit těm, co mě mají rádi, aby mi to pomohli zvládnout.

“

Vzala jsem Evu za ruku. „Pojďme domů. “

A šli jsme.