Včeličko se začala dusit. Nejdřív to vypadalo jako obyčejný kašel, ale pak se jí oči rozšířily a malá tělíčka sebou začala zmítat. Nina ztuhla u sporáku, hrnek jí sklouzl z ruky a roztříštil se o dlažbu. Popadla dítě a přitiskla si ho k hrudi, ale to nepomáhalo.
Zavolala záchranku a za pár minut už seděla v autě, držela Včeličku v náručí a šeptala jí, že všechno bude dobré. Gleb si tiskl ruce k uším, aby neslyšel ten hvízdavý zvuk. Doktor řekl, že musí do nemocnice, do speciálního boxu, kde je teplo a kyslík. Nina přikývla a zůstala u skla, dívala se na malou holčičku, která usnula pod rouškou.
Gleb stál vedle ní, mlčky, s očima upřenýma na sestřičky, které pobíhaly kolem. Pak se doktor obrátil na Ninu a řekl, že Včelička potřebuje dlouhý pobyt v nemocnici, a že doma to nezvládnou. “Musíme ji nechat tady,” řekl. Nina chytila Gleba za ruku, ale ten sebou trhl.
“Ne,” řekla pevně, “nechám ji tady, ale budu sem chodit každý den. ” Gleb se na ni podíval, jakoby čekal, že to zruší. Další dny byly nekonečné. Nina běhala z nemocnice domů, vařila kaši, prala pleny, a večer seděla u Včeliččiny postýlky, dokud jí to sestry nedovolily.
Gleb se na ni nezlobil, ale byl potichu. Sedával u okna, kreslil obrázky a pak je nechával na nemocničním stolku. Včelička je sbírala a schovávala si je pod polštář. Jednou, když Nina přišla domů pozdě večer, našla Gleba, jak spí u otevřené skříně, se svým kabátem v náručí.
Schovával se tam, když přišla. Pak se u nich objevila paní z úřadu, mladá žena s laskavýma očima a blokem, do kterého si dělala poznámky. Paní udělala poznámku do karty. “Pojďte do ordinace,” řekla.
Vysvětlila, že kvůli Včeliččině nemoci a tomu, jak je byt nevyhovující, přišla žádost o přezkoumání péče. “Nemůžete se starat o dvě děti, když jedno vyžaduje stálou péči,” řekla. Nina se začala bránit, ale paní ji přerušila: “Děti musí být předány do specializovaného zařízení až do rozhodnutí soudu, pokud k němu dojde. ” Nina ztuhla.
“Opravdu je nelze ponechat u nás až do soudu? ” zeptala se. Paní pokrčila rameny: “Využijte tento čas k tomu, abyste dali dokumenty do pořádku. ”
Gleb stál u okna a hleděl do tmy za sklem.
Nina k němu přistoupila, ale on se odtáhl. “Nechci nikam jít,” řekl tichým hlasem. Nina mu položila ruku na rameno. “Nepůjdeš.
Já to zařídím. ” Ale uvnitř věděla, že to není tak jednoduché. Volala všem, koho znala, ale nikdo nemohl pomoct. Jediný, kdo mohl, byl Jegor, ale ten byl tisíce kilometrů daleko.
A pak jí došlo, že už nemá na výběr. Zavolala mu uprostřed noci. “Jedu do Moskvy a přivezu s sebou dvě děti,” řekla do telefonu. Na druhé straně bylo ticho.
“Nino, to není dobrý nápad,” odpověděl Jegor. “Potřebuješ papíry, rozhodnutí soudu, všechno. ” Ale Nina ho už neposlouchala. Sbalila Gleba a Včeličku, která se mezitím trochu zotavila, a vyrazila na nádraží.
Byla zima, děti měly čepice až přes uši, a Nina nesla tašku s věcmi a Včeličku v náručí. Gleb šel vedle ní, mlčky, s rukama v kapsách. Do Moskvy dorazili v noci. Jegor na ně čekal před nádražím, s kabátem přes ramena a s cigaretou v ruce.
Nina mu předala děti téměř bez slova. Včelička se k němu natáhla, ale on se usmál a vzal ji opatrně. Gleb zůstal vzadu, díval se na Jegora, jako by ho viděl poprvé. Jegor byt byl malý a studený, ale měl střechu.
Nina položila Včeličku na gauč, přikryla ji dekou a pak se otočila k Jegorovi. “Musíš jim pomoct s doklady,” řekla. “Musíš zařídit, aby zůstali tady. ” Jegor si povzdechl a podíval se na děti.
Ráno šel Jegor na úřad. Nina zůstala s dětmi, vařila čaj, krmila Včeličku, která už byla silnější, a sledovala, jak Gleb sedí u stolu a píše písmena do písanky. Jegor se vrátil až večer, unavený, s hromadou papírů. “Není to jednoduché,” řekl.
“Potřebujeme rozhodnutí soudu, aby ti je mohli svěřit. ” Nina přikývla, ale uvnitř cítila, že se jí všechno hroutí. Neměla práva, neměla peníze, neměla nic. Ale pak se podívala na Včeličku, která spala s polštářkem v náručí, a na Gleba, který jí tiše četl z knížky, a věděla, že to nevzdá.
Soud se konal za dva týdny. Nina stála před soudcem, s papíry, které Jegor pomohl sehnat, a s Včeličkou v náručí. Gleb seděl vzadu, v doprovodu sociální pracovnice. Nina mluvila, jak nejlépe uměla, vysvětlovala, jak se o děti starala, jak bojovala o Včeličku, když byla nemocná, a jak jim Jegor dal střechu nad hlavou.
Soudce se na ni díval dlouho a pak řekl: “Dítě bude dočasně svěřeno do péče strýce Jegora, dokud se nevyřeší vaše situace. ” Nina nevěřila vlastním uším. “Ale já… já jsem matka,” řekla.
Soudce pokrčil rameny. “Vaše situace není vyřešená. Jegor má stálé bydlení a práci. Rozhodnutí je prozatímní.
”
Nina políbila Včeličku na čelo a podala jí Jegorovi. Gleb stál u dveří, s taškou přes rameno. “Pojď,” řekl Jegor. Gleb se otočil na Ninu a řekl: “Ty nepůjdeš?
” Nina zavrtěla hlavou. “Musím to všechno vyřešit. Ale vrátím se. Slibuju.
” Gleb se napřímil, jako když se rozhodne, že už nebude plakat, a vyšel za Jegorem. Nina stála uprostřed soudní síně, prázdná, a sledovala, jak mizí za dveřmi. Jegor si děti odvedl. Gleb se mu schovával do skříně, když přišel, a Jegor ho nechal být, jen mu nechával u dveří talíř s jídlem.
Včelička byla klidnější, potřebovala teplo a pravidelnou péči, a Jegor jí to dal, i když sám nerozuměl tomu, co se děje. Nina chodila každý týden do Moskvy, stála před domem a dívala se, jestli děti neuvidí. Jednou Gleb přiběhl k oknu a zamával jí. Nina zamávala zpátky, a pak se otočila a šla pěšky zpátky na nádraží, protože neměla na jízdenku.
A pak přišel den, kdy Jegor zavolal. “Přijď,” řekl. “Mám papíry. Všechno je připravené.
” Nina přijela a Jegor jí položil na stůl rozhodnutí soudu. Stálo tam, že jí děti budou svěřeny do péče, za podmínky, že bude mít stálé bydlení a že Včelička bude pravidelně docházet na kontroly. Nina četla ten papír pořád dokola, až jí slzy zamžily oči. Gleb stál vedle ní, s rukama v kapsách, a řekl: “Mami, já jsem ti říkal, že se vrátíš.
” Nina se k němu naklonila a objala ho. Včelička, která seděla na gauči a hrála si s korálky, se zvedla a přiběhla k nim a chytila Ninu za ruku. Jegor stál u dveří, opřený o rám, a díval se na ně. “Nechceš zůstat?
” zeptal se tiše. Nina zavrtěla hlavou. “Mám domov,” řekla. “Musí se vrátit, abychom dokázali, že to zvládneme.
” Jegor přikývl a pomohl jim sbalit věci. Děti byly malé, ale cestu zpátky vlakem zvládly. Nina držela Včeličku v náručí a Gleb seděl vedle ní, s hlavou opřenou o její rameno. Venku se setmělo a okna vlaku byla plná odrazů jejich tváří.
Nina se dívala ven, na světla míjejících měst, a věděla, že to ještě není konec. Ale poprvé po dlouhé době věřila, že mají šanci.
