Dva dny po pohřbu mého syna stály přede dveřmi mého pokoje čtyři kufry. Snacha Ivana se opírala o futra. — Byla bych ráda, kdybys sis do večera odvezla i zbytek věcí. Nezakřičela. Právě proto mě ta věta zasáhla ještě víc. Podívala jsem se na kufry. — Ivano, dala jsem do tohohle domu skoro milion a … Read more
Dva dny po pohřbu mého syna stály přede dveřmi mého pokoje čtyři kufry. Snacha Ivana se opírala o futra. — Byla bych ráda, kdybys sis do večera odvezla i zbytek věcí. Nezakřičela. Právě proto mě ta věta zasáhla ještě víc. Podívala jsem se na kufry. — Ivano, dala jsem do tohohle domu skoro milion a … Read more
Tři dny jsem připravovala vánoční oběd. Když moje snacha ochutnala první sousto, odložila příbor. — My už takhle těžká jídla skoro nejíme. Můj syn se podíval do talíře. A já poprvé toho dne měla pocit, že jsem prostřela stůl pro lidi, kteří už možná do mého života nepatří tak, jak jsem si celé roky namlouvala. … Read more
Chalupu jsem vlastnila teprve tři dny, když mi v sobotu ráno zavolala snacha. Seděla jsem na malé terase s kávou a dívala se na hladinu Slapské přehrady. — Marie, jen abys věděla, za dvě hodiny jsme u tebe. Zarazila jsem se. — Kdo „my“? — My, naši, sestra s dětmi, pár bratranců. Asi dvacet lidí. … Read more
Když Petr ve čtvrtek ráno zavřel kufr auta, tašku do porodnice jsem měla připravenou u dveří. Byla jsem ve čtyřicátém týdnu. Kotníky nateklé, záda bolela a od noci jsem cítila nepravidelné stahy, které zatím nebyly dost silné na to, abych jela do nemocnice. Petr měl na sobě kraťasy, polokošili a sluneční brýle zastrčené za límcem. … Read more
Tři roky po Pavlově smrti jsem si koupila malý dům v Dobřichovicích. Nikomu jsem o tom neřekla. Ani synovi. Ani snaše. Potřebovala jsem místo, které nebude plné vzpomínek na poslední měsíce jeho nemoci. Bylo mi čtyřiašedesát a náš byt v Praze najednou působil jako čekárna, ze které už nikdo nepřijde. Dům nebyl žádná vila. Starší … Read more
Vidlička mě trefila do ramene a spadla vedle bramborového salátu. Nebolelo to. Aspoň ne fyzicky. Byl Štědrý večer a seděli jsme u stolu v domě rodičů mého manžela nedaleko Pardubic. Mému synovi Matějovi bylo osm. Podíval se na mě a řekl: „Táta říká, že jsi u nás stejně jen na uklízení.“ Nikdo se nezasmál hned. … Read more
„Po Novém roce zavoláme do toho domova. Takhle už to dál nejde.“ Moje snacha Petra to řekla v kuchyni tak klidně, jako by mluvila o opravě kotle. Seděla jsem ve vedlejším pokoji a skládala utěrky. Pak dodala: „Stejně už tady k ničemu není.“ Čekala jsem na hlas svého syna. Pavel byl od ní sotva dva … Read more
Řekl jsem jí to při večeři k našemu třicátému výročí svatby. Seděli jsme v malé rybí restauraci v Brně, kam jsme chodili jen při zvláštních příležitostech. Alena si objednala pstruha, já candáta a láhev bílého vína, ze které jsme skoro nepili. Celý večer jsem věděl, že jí to musím říct. Nakonec jsem položil vidličku. — … Read more
1. Dědictví, kterému se všichni smáli „Tady máš svoje dědictví. Můžeš se jím kochat.“ Roman hodil složku s dokumenty na podlahu našeho obýváku. Jednotlivé listy se rozletěly po parketách a jeden z nich sklouzl až pod pohovku. Stála jsem u dveří stále v černých šatech, které jsem měla na babiččině pohřbu, a cítila jsem, jak … Read more