„Jana nic netuší.“ Tuhle větu jsem slyšela jako první. Bylo krátce po druhé hodině ráno. Stála jsem bosá na chodbě našeho bytu v Brně a dívala se na proužek světla pod dveřmi pracovny. Petr seděl uvnitř před notebookem. Mluvil s nějakou ženou. — Ještě pár měsíců. Po Vánocích už to vyřeším. Pak se z počítače … Read more
1. Večer, kdy jsem měla jen mlčet „Tak co, slečno? Umíte vůbec něco jiného než nosit talíře?“ Daniel Král to řekl dost hlasitě na to, aby ho slyšely i okolní stoly. U jeho společnosti se okamžitě ozval smích. Nebyl hlasitý ani upřímný. Byl to ten krátký, poslušný smích lidí, kteří nevědí, zda je vtip skutečně … Read more
„Petr mi večer počítá kosti.“ Přesně tuhle větu řekla moje pětiletá dcera Anička učitelce v mateřské škole. Když mi krátce po desáté dopoledne zazvonil telefon v práci, vůbec jsem netušila, že za několik minut budu odcházet uprostřed směny. Pracovala jsem tehdy v drogerii na okraji Pardubic. „Paní Nováková, potřebovali bychom, abyste přijela,“ řekla učitelka opatrně. … Read more
Když jsem se toho odpoledne vrátila z okresního soudu, čekala na mě před domem moje tchyně. Stála přímo u branky. Vedle ní byl Roman. Můj bývalý manžel. Rozvedení jsme byli sotva dvě hodiny. V ruce jsem držela malý kufr a v kabelce žlutou obálku, kterou mi ještě před odchodem ze soudu předala moje advokátka. Dagmar … Read more
„Tati, už nemůžeš být sám v tom domě.“ Tomáš mi to řekl po telefonu začátkem listopadu. Bylo mi sedmdesát šest a od smrti manželky Hany jsem třetím rokem žil sám v malém domku nedaleko Tábora. „Přestěhuj se k nám do Prahy,“ pokračoval. „Aspoň přes zimu. Budeš mít teplo, lidi kolem sebe a já budu klidnější.“ … Read more
První dveře se přede mnou zavřely krátce po poledni. Druhé o několik hodin později. U třetích jsem ještě chvíli doufala, že tentokrát uslyším něco jiného. Neuslyšela. A tak jsem ve třiasedmdesáti letech seděla pozdě večer sama na olomouckém nádraží s jednou taškou, léky na tlak a starou fotografií svých tří dětí. Ráno jim všem zazvonil … Read more